Prvním dnem nového roku je svátek Matky Boží Panny Marie,
která na nás všechny pamatuje a opatruje každého pod svým mateřským pláštěm.
Druhý den nového roku máme před očima vzor dvou skvělých přátel.
Svatého Basila Velikého a Řehoře Naziánského.
Tyto dva první dny v novém roce navozují i mé přání do celého roku.
Kéž nás v tomto roce neopustí jistota v láskyplnou Boží ochranu a péči
a kéž máme dostatek opravdových přátelství,
která potřebujeme k životu jako sůl…
Přikládám něco málo ze životopisu těchto velikánů mnišského života a lidského přátelství:
Oba se narodili kolem roku 330 v Kappadocii (na území dnešního Turecka). Setkali se na studiích v Athénách a stali se velmi dobrými přáteli. Po návratu vytvořili spolu s dalšími mnišské společenství a žili v něm nějaký čas pohromadě. Statečně hájili, zvláště později jako biskupové, pravou víru v Kristovo božství.
Basil se narodil v Cezareji. Seznámil se s životem mnichů a poustevníků v Palestině, v Egyptě a v Sýrii. Sjednotil a upravil soudobé mnišské stanovy a jeho řeholní pravidla se stala základem pro celý východní mnišský život. Přál si, aby mnišské komunity zůstávaly v živém kontaktu s okolním prostředím, se společností, v níž žijí a spolupracovaly na jejím kulturním, sociálním i duchovním růstu. Stal se knězem a pak i biskupem (370) ve svém rodišti. Dokázal plně využít své organizační nadání, ať už šlo o církev, liturgii, vzdělání kněží a mnichů, nebo o problémy sociální. Zemřel 1. 1. 379.
Řehoř se narodil poblíž Nazianu. V roce 362 se stal knězem a později biskupem. Vynikal učeností a výmluvností a byl vyhledáván všemi, kdo toužili po moudrosti a po poznání Boha. Nikdy však nepřestával toužit po životě v ústraní, byl spíše mužem ticha, rozjímání a vroucí modlitby za všechny. Zemřel ve svém rodišti 25. I. 389.
A teď už nechám promlouvat jednoho z nich…
Vpravdě jedna duše ve dvou tělech
„Oba jsme byli v Athénách. Vyšli jsme kdysi ze stejné vlasti, jakoby z jednoho pramene, ale touha po vzdělání nás rozdělila do různých zemí. A teď jsme se tedy znovu sešli, jako bychom se domluvili. Zařídil to tak ovšem sám Bůh.
Již tehdy jsem si zajisté našeho velkého Basila vážil, vždyť jsem mohl osobně sledovat jak přísné mravy jeho života, tak zralost a moudrost jeho řeči. Ale navíc jsem nabádal také jiné, kteří ho ještě tolik neznali, aby si počínali podobně. A mnozí ho opravdu začali mít hned ve vážnosti, jako by už o něm věděli z pověstí a z doslechu.
A co z toho vzešlo? Ze všech, kteří přicházeli za studiemi do Athén, byl Basil vlastně jediný, na koho neplatil obecný zákon a komu se už tehdy dostalo určitě větších poct, než se na nováčka běžně slušelo. A to byla předehra našeho vztahu, odtud vyšlehl ohníček našeho přátelství, tak jsme si jeden druhého zamilovali.
Když jsme si po určité době vyznali vzájemně svou náklonnost a oba prohlásili za své poslání filozofii, byli jsme už jeden druhému opravdu vším: spolu jsme bydleli i jedli, oba jsme měli stejné smýšlení a stejný cíl a den ze dne nás k sobě poutalo vřelejší a pevnější přátelství.
Vedla nás stejná touha po vědění, tedy po něčem, co bývá předmětem největší závisti. Nám však byla jakákoli závist cizí, naopak, cenili jsme si horlivosti a snahy druhého. A přece jsme se v něčem předháněli: nikoli v tom, kdo z nás získá první místo, ale v tom, kdo je tomu druhému přenechá, neboť čest a slávu toho druhého jsme oba považovali za svou vlastní.
Jako bychom měli ve dvou tělech jedinou duši. I když vůbec žádné víry nezasluhují ti, kdo tvrdí, že všechno je obsaženo ve všem, nám by se přesto mělo věřit, že jsme byli jeden ve druhém a u druhého.
Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně. A kdyby to nevypadalo příliš domýšlivě, řekl bych, že jsme byli jeden druhému normou a měřítkem, podle něhož jsme rozlišovali správné od špatného.
Každý člověk má své vlastní příjmení, které buď dostal po rodičích, nebo si je sám vydobyl a získal vlastním úsilím a prací; pro nás bylo něčím velikým to, že jsme křesťané, a tak být nazýván křesťanem jsme považovali za vznešený titul.“
sv. Řehoř Naziánský
